Jsou jiná zla, jež mohou přijít. (...) Nám nepřísluší zvládnout všechny
zvraty světa, jen udělat, co můžeme, pro dobro let, do nichž jsme
postaveni, vykořeňovat zlo na polích, která známe, aby ti, kdo přijdou
po nás, mohli obdělávat čistou zemi. Jaké počasí budou mít, o tom my
nerozhodneme.
Návrat krále, kap. Poslední rozmluva (TOLKIEN)
Žádné zvíře nikdy netrýzní, aby trýznilo, dělá to však člověk a takto
vzniká ďábelská povaha, která je daleko horší než je povaha zvířecí.
(SCHOPENHAUER)
Lidé se starají tisíckrát více o to, aby získali bohatství, než aby
vzdělali svůj rozum a své srdce, ačkoli je pro lidské štěstí nepochybně
důležitější, co člověk je, než co člověk má.
(SCHOPENHAUER)NIKDO NEVÍ, CO JE SMRT, A PŘECE SE JÍ VŠICHNI BOJÍ, JAKO BY UZNÁVALI, ŽE JE NEJVĚTŠÍM ZLEM;
TŘEBA JE PRO ČLOVĚKA NEJVĚTŠÍM DOBREM.
(PLATÓN)
Hvězdy jsou krásné, protože je na nich květina, kterou není
vidět…“
"Ano, jistě," řekl jsem a mlčky jsem pozoroval vlnu písku ve svitu
měsíce.
"Poušť je krásná…," dodal.
A měl pravdu. Vždycky jsem miloval poušť. Usedneme na pískový přesyp…
Nevidíme nic... Neslyšíme nic…
A přece něco září v tichu…
"Poušť je krásná právě tím, že někde skrývá studnu…," řekl malý princ.
Byl jsem překvapen, že pojednou chápu to tajemné záření písku. Když
jsem byl malým chlapcem, bydlil jsem ve starobylém domě a pověst
vyprávěla, že je tam zakopán poklad. Nikdy jej ovšem nikdo nedovedl
objevit a snad jej ani nehledal. Ale dodával kouzlo celému tomu domu.
Můj dům skrýval ve svých hlubinách tajemství…
"Ano," řekl jsem malému princi, "ať je to dům, hvězdy nebo poušť, to,
co je dělá krásnými, je neviditelné!"
(Exupéry)Jen hlupák se domnívá, že štěstí pochází z vnějšku, z předmětu; štěstí nebo neštěstí přichází pouze z našeho nitra.
(SCHOPENHAUER)Pro naše štěstí je důležitější, co člověk je, než co člověk má.
(SCHOPENHAUER)
Štěstí patří těm, kdo si vystačí sami, protože všechny vnější
zdroje štěstí jsou nejisté, nespolehlivé, pomíjivé a závislé na
okolnostech.
(SCHOPENHAUER)Číst se má jen tehdy, když vyschne pramen vlastních myšlenek, což se i
tomu nejduchaplnějšímu přihází dosti často. Ale kvůli cizí knize
zaplašit svou vlastní samorostlou myšlenku, toť těžký hřích proti duchu.
(SCHOPENHAUER) 
