Démokritos zavedl pojem atom. Na myšlenku atomu dospěl
úvahou, že pokud bychom dělili hmotu donekonečna, dostali bychom nic. Z ničeho ale nelze hmotu
znovu sestavit. Dospěl k závěru, že každý materiál je složen z neviditelných a
nedělitelných částic, které jsou v neustálém pohybu. Tyto částice nazval atomy -
atomos = nedělitelný. Démokritos tvrdil, že je svět stvořen z malých kousků hmoty
(atomy) a prázdnoty - kenon. Podle. Dále se zabýval také smysly. Poznání rozděloval na
temné (získané smysly) a pravé (dáno rozumem). Věnoval se mj. vnímání barev. Tvrdil, že barvy
vznikají až po sloučení. O zvuku říkal, že je těleso. Zvuk do nás vniká a vtéká, jde o proces
pomalejší než vidění. Proto také, podle Demokritova pojetí, rychleji vidíme, než slyšíme. Důkazem
toho může být blesk a opožděný hrom.
Sokretes (469 - 399 př. n. l.)
Athénský filozof, Platónův učitel a předchůdce. Narodil se jako syn
sochaře a porodní báby. Sám byl rovněž sochařem. I přes chudobu se mu podařilo získat důkladné
filosofické vzdělání.
Vyučoval bezplatně a byl živ z pohostinnosti svých žáků a přátel.
Do centra pozornosti postavil mravní problémy, místo poznání světa poznání sebe sama.
Byl nejspíš prvním filosofem, který se dotazoval, v čem spočívá lidské štěstí. Známý je jeho výrok :
Vím, že nic nevím.
Jádrem jeho učení je předpoklad, že vědění vede ke cnosti a mravnosti.
Dobro, které je krásné a užitečné je současně blahem.
Metodou k vyhledávání definicí se mu stal jím vynalezený systematicky vedený dialog. Argumenty a protiargumenty se mělo dojít k výsledku debaty, přičemž obě strany se snaží nalézt chyby v argumentaci soka. Tento postup je zachycen jak u Xenofónta, tak i u Platóna.
V obžalobě, která stála Sokrata život, byl i
článek o zavádění nových bohů. Sokrates opravdu nazval hlas svého vnitřku bohem a nazval ho
daimonion. Tento hlas pak měl člověka provázet celým životem a radit mu, jak se v některých
situacích zachovat. Velký filosof tedy zemřel kvůli nepochopení (nebo nechtění pochopit) svých
spoluobčanů - a samozřejmě kvůli politice. Zemřel požitím jedu. Umělecké vylíčení posledních minut
Sokratova života je zachyceno jeho žákem Platónem v "Obraně Sokratově" a v dialogu Faidón.
Platón (427 - 347 př. n. l.)
Řecký filosof, zakladatel pojmové spekulativní filosofie, jeden z nějvětších
myslitelů v dějinách pocházel ze vznešeného aristokratického rodu. Byl nesmírně vnímavý a citlivě
reagoval na všechny filosofické myšlenky, s nimiž se setkal. Nejvíce jej ovlivnil jeho učitel
Sokrates.
40 let pracoval v Akademii, jíž založil, do své smrti. Přednášel, hlásal své myšlenky a názory o ideáloním uspořádání lidské společnosti. Byl vynikající stylista, užíval poetické obrazy, příměry a filosofické mýty ( Podobneství o jeskyni), tam viděl stíny vnějších dějů a věcí.
Jeho díla mají většinou podobu dialogů. Jsou vedeny Sokratem jako tlumočníkem jeho myšlenek, které nemají vyjadřovat, ale být podnětem k vlastnímu filosofickému myšlení, usiloval o učení nehmotných idejí. Hmota je podle něj druhořadá. Základní a skutečná podstata světa je říše dokonalých, nehmotných idejí. Nepotřebují se vyvíjet, nemění se, jsou věčné a nehybné. Nejvyšší je idea dobra, umožňující bytí i poznatelnost ostatních idejí. Během svého života ideje neuvidíme, naše vnímání je mlhavé, místo idejí vidíme jejich stíny - a to je právě náš hmotný svět.
Hmoté věci
jsou pouze odrazem, rozmarným stínem idejí, jsou proměnlivé a mohou se jen snažit přiblížit se k
ideální dokonalosti svých nehmotných vzorů. Tato touha je vlastní všem věcem na světě. Trochu
kamenům, více stromům a ještě více lidem. A nejvíce filosofům - ti jsou podle Platóna nejrozumnější
a nejvyspělejší členy lidské společnosti, dokáží prohlédnout závojem a rozpomenout se na svět
idejí, z něhož nesmrtelná duše pochází. Hlásal vládu moudré elity.
Od Platóna pochází
myšlenka sociálního státu. Jako první hovořil o třídním boji a vehementně prosazoval rovnoprávnost (
i přesto, že ženy považoval za méně dokonalé ). Jeho nejvýznamnějším žákem byl Aristoteles.
Aristoteles (384 - 322 př. n. l.)
Všestranný vědec se narodil v makedonském městě Stageira roku 384 před n.l. Jeho otec Níkomachos byl lékařem na dvoře makedonského krále Filipa II. Jako sedmnáctiletý vstoupil Aristoteles do školy Akadémia, v níž setrval až do Platónovy smrti v letech 347/8 před n.l.
Asi v roce 335 před n.l. založil v Athénách vlastní
filosofickou školu zvanou Lykeion nebo také škola peripatetická (vychází
to z názvu krytého sloupořadí - peripatos - kde se žáci učili nebo
slova peripatein = procházet se, neboť Aristoteles se údajně se svými
žáky při výuce procházel). Svým zaměřením se škola celkem dost lišila od
Platónovy Akadémie. Na svou dobu byla
zajímavé hlavně tím, že byla vybavena kvalitní knihovnou a využívala
také učebními pomůckami, např. preparáty rostlin a živočichů. V Lykeiu
strávil Aristoteles zbytek života. Během 13 let, které strávil v
Athénách vznikla naprostá většina jeho spisů, často spíše poznámkového
charakteru. Život velkého muže skončil velmi špatně. Po smrti Alexandra
Velikého ho obvinili z bezbožnosti a uználi vinným.
Jádrem jeho filosofie je jeho nauka o jsoucnu, která vzniklá
přetvořením Platónovy teorie idejí. Tuto teorii nejdříve
silně kritizoval a pak ji přetvořil. Liší se od Platónovy popřením
existence idejí odloučených od vnímatelných věcí.
Dělí vesmír na pozemskou část, která sahá k Měsíci, kde vše vzniká i zaniká, a oblast nad Měsícem, kde je svět nebeských těles vybudovaný z pátého živlu - éteru. Slunce, Měsíc, planety i stálice jsou umístěny ve sférách.
Velký důraz věnoval také zkoumání živé hmoty - stal se dokonce zakladatelem několika vědních disciplín. Nylně se domníval, že nižší živočichové vznikají samoplozením, a to tak,
že životoplodná látka působí na bahno, tlející materiál atd. Prozkoumal na 500 živočichů, klasifikoval je (chybně) a zkoumal také
orgány živočichů. Zde se dopouštěl těžkých chyb, když za centrum myšlení
považoval srdce, zatímco mozek jen za ochlazovací orgán pro krev, ale i
pře četné omyly je jeho práce úctyhodná. Jako první využil výhod skupinové práce.
